Článek se věnuje principům Komory a jejím kořenům. Objasňuje, co znamená přenesený výkon státní správy, jaké jsou mandatorní činnosti ČKA stanovené zákonem apod. Text byl prezentován na společném zasedání zástupců orgánů ČKA v říjnu 2011 a ve zkrácené podobě přetištěn jako editorial Bulletinu ČKA 4/2011.


 

Opakovaně se stává, že se vynořují různé představy o tom, jak by měla Komora fungovat a co je její pravé poslání. Na tom by nebylo nic divného, kdyby však profil Komory nebyl přesně ukotvenou věcí danou zákonem. Uvědomil jsem si ale, že stále opakovaný odkaz na danost zákonem nemůže postačit. K vysvětlení je nutno sestoupit do poloviny 19. století, kdy se formovaly pořádky svobodné (myšleno hospodářsky a politicky), ale i právem zajištěné společnosti. Tehdy vznikl ekonomicko-právní pojem „svobodné povolání“, kterému náleží také nepřímé adjektivum, že výkon této činnosti není podnikáním. Prvotně byly svobodnými povoláními především lékařství a advokacie, u kterých je na první pohled zřejmé, že vyžadují mimořádně náročnou předchozí přípravu a vzdělání. Postupně k nim přibyly lékárnictví a veterinární lékařství a další obory. Přidalo se také civilní inženýrství, které bylo vázáno především na vojenství, a posléze inženýrské stavitelství. Ještě nebylo vidu ani slechu, aby architektura byla předmětem univerzitního studia, vyjma výchovy několika málo architektů na uměleckých akademiích ve vladařských metropolích pro stavbu paláců, divadel a kostelů. Komora architektů neexistovala, domy navrhovali tesařští nebo zedničtí mistři.

Od počátku bylo ale zřejmé, že pro mimořádnou kvalifikaci svobodných povolání bude nezbytné, že si své věci musí spravovat samy, neboť jejich vzdělání, praxe, erudice ale i předpokládaná zodpovědnost a etika vysoce převyšovaly průměr těchto vlastností přítomných u personálu veřejné (státní) správy. Komory tedy nebyly transformací středověkých cechů, jak se někteří novopečení liberálové domnívají – naopak, cechy u téměř všech povolání byly rozbity a jejich předmět vydán v plen svobodnému podnikání. Vyjmenovaná povolání musela v rámci celospolečenského konsenzu převzít břemeno zodpovědnosti za správnost dodržení veřejného zájmu pří výkonu těchto povolání. Proto je nikoliv ze zákona, ale primárně od přirozenosti uloženo i dnešním komorám dbát především na veřejné zájmy a teprve až potom na soukromé zájmy odborných osob. Komory především pro společnost a pro stát provádí aprobaci pretendentů o tato náročná povolání, neboť nikdo jiný než odborné společenství nemůže ovládat tento způsob lépe. Komory tedy nejsou a nemohou být spolkem voluntaristickým.

První moderní architekti v této zemi o komoře architektů snili a toužili po ní. Jan Kotěra, Bohuslav Fuchs, Josef Gočár, Ladislav Žák, Arnošt Wiesner, Josef Polášek, tedy nejlepší čeští architekti, jako absolventi akademií, nemohli být autorizovanými civilními inženýry, a tudíž členy inženýrské komory. Nicméně nemálo architektů, kteří byli absolventy vysokých škol technických, se stalo členy Komory civilních inženýrů. Ostatní architekti projektovali na základě stavitelských zkoušek a cítili to velmi útrpně. Totalitní režim rušil komory velmi záhy po svém vzniku, postupně od roku 1949, stejně jako zrušil svobodu výkonu povolání.

Již asi dva roky před revolucí, kdy začalo postupně svítat na alespoň malou naději na změnu poměrů, se počala v bytě architekta Binara v Liberci scházet malá skupinu starších i mladých architektů a obnovovat povědomí o původních poměrech. Střípek po střípku se dával dohromady obraz normálního fungování výkonu povolání architekta a ideální obraz komory – tak jak je obvyklé v civilizovaných státech.

 

Jan Sapák

1. místopředseda ČKA