Doprovodný program 1. ročníku České ceny za architekturu


21 © Michal Pick 2016

Plácek, park a tržiště. Co je a není veřejný prostor?

V rámci doprovodného programu České ceny za architekturu (ČCA) uspořádala ČKA dne 14. června 2016 od 16 hodin v pražském Centru současného umění DOX diskusní setkání věnované veřejnému prostoru. Na akci vystoupili porotci ČCA Martin Rein-Cano a Miriam Lišková. Dalším diskutujícím byl krajinářský architekt Vladimír Sitta. Debatu, na níž se sešlo více než 80 zájemců, moderovala Karolína Vránková z Respektu, novinářka věnující se dlouhodobě architektonickým tématům. Diskuse předcházela Nominačnímu večeru České ceny za architekturu.

V úvodu Karolína Vránková přivítala diskutující a upozornila na určitou míru zprofanovanosti sousloví „veřejný prostor“: „Problematika veřejného prostoru se pomalu stává klišé, univerzálním tématem, které je často uživatelům prezentováno prostřednictvím obrázků plných šťastných lidí posedávajících na náměstí obklopeni neméně šťastnými okolo pobíhajícími psíky. Při kritičtějším pohledu se ale musíme ptát, zda se lidem daný veřejný prostor skutečně líbí, k čemu ho využívají, komu patří, kdy veřejné shromažďování pobuřuje a kdy už se místo stává bitevním polem…“ Poté předala slovo architektům, kteří prezentovali své osobní zkušenosti s navrhováním veřejného prostoru.

Miriam Lišková / Podpora komunikace

Slovenská architektka z ateliéru SLLA Architects představila urbanistický návrh čtvrti Siermensäcker ve Vídni, který zvítězil v mezinárodní architektonické soutěži, a svou nejznámější realizaci Komunitního centra Máj v Českých Budějovicích, které bylo nominováno na Mies van der Rohe Award 2017 a získalo cenu Slovenské komory architektů CE ZA AR 2015.

Popisek
Vítězný návrh řešení čtvrti Siermensäcker ve Vídni z roku 2014 je založen na umisťování různých typů veřejných prostorů do území – parky, zóny s řadami stromů, náměstíčka, prostranství bez aut atd.

Popisek
Realizace nízkoprahového zařízení pro děti a mládež a středisko primární prevence z roku 2015 je součástí širšího projektu regenerace sídliště Máj z 80. let minulého století, který je postaven především na úpravě parkovacích ploch, zeleně apod. Projekt Komunitního centra se snažil jít o krok dál a zabývat se skutečným životem lidí. Hledal další možnosti architektury – podporu komunikace. Budova umožňuje otevřené propojení s prostorem náměstí – obálka domu je v bezprostředním kontaktu s veřejným prostorem, prostupnost funguje díky systému schodišť a také pavlačí, které nemají zábradlí, ale sítě, po nichž se pne zeleň. Autoři se snažili vyvarovat prvkům, které znehodnocují veřejný prostor – nefungující, uzavřený parter; rozlehlá parkoviště apod. a naopak podpořit chodce.

Martin Rein-Cano / „Kultivovaný konflikt“ ve veřejném prostoru

Argentinský krajinářský architekt, který v současné době žije v Německu, se proslavil především populárním projektem 750 m dlouhého veřejného prostoru v Kodani nazvaném Superkilen („superpáteř“), který realizovali s jeho ateliérem Topotek 1, BIG a Superflex a získali za něj řadu ocenění. Martin Rein-Cano připomněl, že projekt herního náměstí a parku byl realizován v etnicky nejpestřejší čtvrti Kodaně a jedním z jeho hlavních cílů bylo pomoci řešit konflikty, čelit problémům, sbližovat. Aplikovány byly postupy z více než 60 zemí světa – dá se zde relaxovat, poslouchat hudba, hrát šachy i boxovat. Podle něj je nutné hledat hranici mezi zajímavým konfliktem a nebezpečným konfliktem a hledat cestu ke kultivovanému konfliktu ve veřejném prostoru. Podrobněji se ale věnoval dalším dvěma projektům.

Popisek
Úkolem projekt Federal Garden v německém Schwerinu z roku 2009 bylo najít místo pro pikniky, ale v parku to památkáři nepovolili. Umístěním zóny do vody vzniká kultivovaný konflikt - uživatelé si musí zout boty a dojít ke stolkům, čímž se jim mění nálada, oživuje se jinak zcela běžná situace, nachází jinou realitu. Úkolem každého architekta je podle Rein-Cana umocnit kvality místa. Při tvorbě veřejného prostoru je nutné hledat novou typologii – sociální vazby, místo pro střety i stmelování. Veřejný prostor přirovnává k muzeu či divadlu, a to jak organizační strukturou, tak funkčním uspořádáním.

Popisek
Ve švédském Goteborgu proběhl v roce 2011 mezinárodní soutěžní workshop na řešení čtvrti v centru města na břehu řeky. Po skončení soutěže navrhl tým, jehož byl Martin Rein-Cano součástí, přetvořit obrovský vodní rezervoár na největší plavecký bazén na světě (o délce 500 m, s kapacitou cca 40 000 lidí). Svléknutí do plavek zaručuje určitou rovnost, splynutí lidí z různých společenských vrstev. Veřejný prostor se dá podle Rein-Cana využívat obrovským množstvím způsobů.

Vladimír Sitta / Veřejný prostor patří i bezdomovcům

Krajinářský architekt, který žil od roku 1981 v Austrálii, vede v současné době ateliér na FA ČVUT. Ve svém vystoupení upozornil na to, že vlastníkem veřejného prostoru jsou všichni, nikoliv jen orgány státní správy a samosprávy, které o něm rozhodují a nastavují mnohdy odstrašující pravidla. Honorář architekta považuje po všech úmorných jednáních s úřady spíše za bolestné. Kromě Walla Mulla Parku představil také Národní muzeum Austrálie z roku 2009, nebo Docklans v Melbourne z roku 1999.

Popisek
Walla Mulla Park v Sydney realizoval Vladimír Sitta a jeho ateliér Terragram v roce 2011 a získal za něj řadu ocenění. Místo bylo mnoho let oblíbené především pro bezdomovce a asociální živly. Češi je podle Sitty považují za někoho, kdo musí být vyhnán z veřejného prostoru, podle něj ale mají také právo na jeho užívání. Upravily se povrchy i lavičky, které jsou o něco širší, než byl požadavek města – a tak se na ně dá i lehnout. O místo je dobře postaráno, což vede k jeho kultivaci - každý den se uklízí, nejsou tu žádná místa pro ukrývání drog, bezdomovci mají přístup k toaletám i vodě atd.

Popisek
Soutěžní návrh na Docklans v Melbourne z roku 1999, který se nerealizoval. Sitta při prezentaci upozornil i na další nešvar při zadávání zakázek – dle jeho názoru si politici myslí, že lze veřejný prostor řešit po kouskách. Takový postup ale nevede ke vzniku živého veřejného prostoru. A také si vždy představují ty nejkatastrofičtější scénáře.

DISKUSE

Do soutěžní přehlídky Česká cena za architekturu se přihlásila čtyřicítka prací zabývajících se veřejným prostorem. Jaká byla jejich úroveň?

Rein-Cano: Pět nebo deset děl vykazovalo vysoký standard, ale neobjevil jsem nic překvapivého. Při navrhování veřejného prostoru nejde ani tak o krásu, i když ta samozřejmě působí na naše emoce. Co je krásné, nemusí být chytré, a to co vypadá ošklivě, nemusí být hloupé. Krása je relativní a nesmíme si ji plést s nablýskaností. U veřejného prostoru jde především o odpovědnost vůči uživatelům.

Lišková: V Čechách je stále přítomný historický background, který velmi silně ovlivňuje architektonický výraz. Postrádala jsem těžší zadání, která by přinášela např. řešení sociálních problémů.

Sitta: Sice nejsem členem poroty ČCA, ale na české scéně chybí odvaha riskovat. Pozoruji také přítomnost restrikcí ve veřejném prostoru. A častý formalismus – odstrašujícím příkladem je Trnkovo náměstí na Barrandově z roku 2014, které realizovala firma budující kanalizace.

Můžete uvést dobré a špatné příklady řešení veřejného prostoru ze světa?
(všechny příklady byly doprovozeny ilustračními fotografiemi – pozn. red.)

Lišková: Skvěle se podařilo vyřešit promenádu La Ramla v Barceloně, kde byla původně vysoká kriminalita. Obrovský potenciál měla ulice Štúrova v Bratislavě, o níž se politici vyjadřovali jako o novém evropském bulváru. Před dvěma lety začala její rekonstrukce a výsledek je žalostný. Nevím, jak je možné, že při dnešním přísunu informací může vzniknout něco takového.

Rein-Cano: Budu mluvit o našich projektech. Za pozitivní příklad považuji již zmíněný Water Picknic ve Schwerinu. A dobře, myslím, nedopadl náš projekt Gino Valle Square v Miláně. Na ploše náměstí vznikly jen formalistické kresby, není tam stín atd.

Sitta: Můj ideální projekt je ten, kde bude každý šťasten navždy – hřbitov. Zatím jsem ale žádný neprojektoval.

Jak se daří prosazovat neobvyklé projekty?

Rein-Cano: Už jsem kdysi zmiňoval, že pokud je do projednávání zapojeno příliš mnoho aktérů, vzniká průměrná realizace. U návrhu obrovského bazénu se vše podařilo, protože se jedná o populistický projekt - všichni mají rádi vodu a politici se rádi zviditelní. Domnívám se, že jakýkoliv záměr stačí dobře odprezentovat a nepřestávat komunikovat. A potom už nemusíte tolik bojovat. Jeden architekt mi řekl, že projekt musí vypadat dobře na tričku. To si sice úplně nemyslím, ale musí být srozumitelně prezentován a popularizován, a to i na politické úrovni.

Jak je v Čechách přistupováno k řešení krajinářských úkolů - reflektují se myšlenky Ladislava Žáka a udržitelný život Josefa Vavrouška?

Sitta: Nevím, kdo by měl nastoupit do Žákových šlépějí – doba se změnila. Slovo udržitelnost považuji za příliš frekventované. Není možné realizovat nic zcela udržitelného. Jen snižujeme stopu. Někdy.

Zapsala Markéta Pražanová
F
oto a ilustrace archiv architektů

Více informací o tvorbě architektů:
Miriam Lišková http://www.slla.net/
Martin Rein-Cano http://www.topotek1.de/
Vladimír Sitta http://terragram.com.au/Work/