Proslov děkana FA ČVUT na slavnostním shromáždění akademické obce v Betlémské kapli.

Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles. Vaše exelence.
Vážení pedagogové a studenti i absolventi. Dámy a pánové.

Letos si v České i Slovenské republice připomínáme 40. výročí obnovení samostatných fakult zaměřených na výuku architektury, vzniklých vyčleněním architektonických oborů ze stavebních fakult na technických univerzitách v Praze, v Brně a v Bratislavě. 

V kontextu blížícího se 310. výročí založení ČVUT bylo spojení bývalé Fakulty architektury a pozemního stavitelství s dalšími fakultami do fakulty stavební v roce 1960 jen krátkou – 16 let trvající epizodou v dlouhé historii školy v oblasti vzdělávání stavebních inženýrů a architektů. 

1707-1806/ Založení ČVUT je odvozováno od podepsání reskriptu císaře Josefa I. v roce 1707, nejde však o první či dokonce ojedinělý počin. Ojedinělá je kontinuita vývoje této instituce, i když na různých platformách a formách, což řadí ČVUT mezi nejstarší technické univerzity v Evropě. Totéž platí o progresi zavádění civilně inženýrských disciplín i jejich další diferenciaci na pozemní a inženýrské stavby.
Dobu založení ČVUT provázel ojedinělý rozvoj architektury a umění, v té době v Čechách vznikaly vrcholné stavby baroka. Nemá to však přímou souvislost se vznikem Stavovské inženýrské školy v Praze. Potřeba inženýrských škol tehdy souvisela spíše s vojenským inženýrstvím, stavbou fortifikací a inženýrskými stavbami.

1806-1864/ V roce 1806 došlo k transformaci Stavovské inženýrské školy na Polytechnický ústav. Tehdy zde působil významný architekt a urbanista Jiří Fišer, autor mnoha klasicistních staveb i urbanistických počinů. Jeho profesura svědčí o tom, že na Polytechnickém ústavu byla výuka architektury pevnou součástí studia civilního inženýrství.

1864-1920/ Dalším milníkem historie byl rok 1863, kdy císař František Josef I. schválil Organický statut Polytechnického ústavu, čímž byla provedena reforma polytechniky na technickou univerzitu, odpovídající dnešním regulím. Představitelem školy byl od té doby profesorským sborem na období jednoho roku volený rektor. Univerzita byla již tehdy rozčleněna na čtyři odbory – pozemní stavitelství, vodní a silniční stavitelství, strojnictví a technická lučba, tzn. chemie, které vedli volení děkani. Jako vyučovací jazyk byla vedle němčiny zavedena čeština. Po šesti letech panovník utrakvistickou školu zrušil a rozdělil ji na český a německý Polytechnický ústav království Českého. 

První děkan odboru pozemního stavitelství jmenovaný v roce 1864 byl Josef Zítek, jehož si však NÁROD SOBĚ při rozdělení univerzity v roce 1869 nevybral za profesora české polytechniky, až do roku 1903 učil na té německé. Spolu s prvním rektorem ČVUT prof. Kořistkou totiž císaře žádali, aby nepřipustil rozdělení školy, jelikož jako dvojjazyčná zaručuje vyšší kvalitu i toleranci.

1920-1950/ Další milník vývoje školy souvisel se vznikem Československé republiky, v roce 1920 došlo k zakotvení dnešního názvu České vysoké učení technické a transformaci školy, nově uspořádané jako svazek sedmi vysokých škol. Z odboru stavitelství pozemního vznikla předchůdkyně naší fakulty, Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství. Odbory stavebního inženýrství a kulturního inženýrství byly sloučeny do Vysoké školy inženýrského stavitelství. V roce 1950 byly vysoké školy ČVUT přejmenovány na fakulty.

1950-1960/ „Vítězný únor“ roku 1948 měl fatální vliv na vývoj celé společnosti, hospodářství i kultury a samozřejmě i na vývoj a výuku architektury. Všechny oblasti byly zásadně dotčeny ztrátou svobody. To dalších 40 let provázelo a poznamenávalo marné snahy o zlepšení úrovně architektury a životního prostředí a s tím související časté a mnohdy nefunkční reformy vysokoškolského vzdělávání v této oblasti. 

Kromě akademických svobod přišla ČVUT v té době i o svůj celistvý profil široce zaměřené technické univerzity, když z ní byly po roce 1948 vyčleněny tři fakulty, které se nepodařilo po roce 1989 obnovit. Všechny tyto změny byly projevem nově nastoleného centrálního rozhodování o vývoji vysokých škol. 

Vývoj vzdělávání architektů i výkonu profese architekta po roce 1948 zásadně ovlivnilo rozdělení studia Architektury a pozemního stavitelství na dva obory – Architekturu a Pozemní stavitelství, zavedené již v roce 1948/1949. Obsah studia směru Architektura a urbanismus zůstal v podstatě stejný, jako byl předtím. Pod názvem Pozemní stavitelství však vznikl zcela nový obor, jehož zaměření i obsah studia se postupně vyvíjely a značně měnily. Původně byl zamýšlen jako vzdělávání pro vedení realizací staveb. V akademické i profesní praxi se však zavedl jako vzdělávání technicky orientovaných projektantů pozemních staveb. 

V tehdejším systému centralizované projektové přípravy staveb ve státních projektových ústavech bylo vzdělávání architektů dvěma směry uplatnitelné a možná i přínosné, kdyby však byl jejich poměr vyrovnaný. Bylo tomu však naopak, až do roku 1989 architekti na ČVUT činili pouze asi 1/10 počtu studentů Stavební fakulty. V zemích EU se poměr architektů a stavebních inženýrů na vysokých školách pohybuje v relaci 1/2 až 2/1. Obdobně vyrovnaný poměr byl na ČVUT v meziválečném období a těsně po válce.

1960-1976/ V roce 1960 přišla další etapa transformace vysokých škol – centralizace vnitřní struktury univerzit. Osm fakult ČVUT bylo tehdy zredukováno na čtyři, bezprostředně se to týkalo i fakult architektury a pozemního stavitelství i inženýrského stavitelství, které byly sloučeny do jedné fakulty stavební. Toto rozhodnutí opět nevzniklo vlivem interních rozhodnutí akademické obce univerzity nebo jednotlivých fakult. Z hlediska vzdělávání architektů šlo o krok zpět, vracející strukturu ČVUT o sto let dozadu, před rok 1864. 

V dobových materiálech je znát markantní změna v roce 1968. Jako čerstvý vítr působí dokumenty nasáklé touhou spolupodílet se na změnách a tvořit je zespoda nahoru. Akademická obec tehdy otevřeně volala po demokratizaci společnosti, navrácení akademických svobod a obnovení samostatné fakulty architektury. Je zajímavé, jak se přání a požadavky studentů i pedagogů z roku 1968 kryjí s tím, co bylo diskutováno a dosaženo v roce 1989. 

Vyčleněním fakulty architektury se tehdy zabývali studenti i orgány školy a Svaz architektů. Je zřejmé, že nebýt přerušení Pražského jara okupací spřátelenými vojsky, došlo by k vyčlenění oboru Architektura, tehdy zřejmě i se směrem Pozemní stavby a možná i k transformaci organizační struktury celého ČVUT již v roce 1968.

1976-1989/ K vyčlenění fakult architektury nakonec došlo až v roce 1976. K uskutečnění ideje, zažehnuté v revoluční atmosféře roku 1968, paradoxně pomohlo i posílení pozice zástupců vysokých škol ve vedení nového normalizačního Svazu architektů ČSR. 

Původně zamýšlený velkorysejší cíl prosazované změny, vyčlenění obou oborů včetně pozemního stavitelství, se nepodařilo prosadit. Kdyby se tak tehdy stalo, nevznikla by dnešní duplicita architektonických programů na technických univerzitách, ale k jejich spojení by tehdy stejně ještě nedošlo. Při vzniku FA bylo naopak uskutečněno další dělení oboru Architektura na obor Architektura a obor Urbanismus a územní plánování. Tehdy jsme vzdělávali tři druhy architektů – architekty, urbanisty a pozemní stavitele.

1989-2011/ V roce 1989 došlo k zásadní politické a společenské změně, která přinesla obnovení demokratických principů celé společnosti, včetně obnovení akademických svobod a samosprávného uspořádání pro vysoké školy i obnovení svobodného výkonu profese architekta. 

V počátečním hektickém období se v roce 1990 uskutečnily zásadní změny v organizaci školy i ve výuce – jako princip vertikálních ateliérů nebo zavedení velkého podílu povinně volitelných předmětů, které se dodnes uplatňují. Byly motivovány snahou o otevřenost a uvolněnost studia, aby studenti převzali spoluzodpovědnost za jeho průběh i profil. 

Obsah studia byl tehdy podroben analýze vývoje výuky architektury a pozemního stavitelství u nás i v zahraničí, včetně srovnávání s evropskými standardy, zejména Směrnicí EU o uznávání kvalifikace v oblasti architektury, které prokázaly, že naše studijní plány studia architektury jsou srovnatelné se zahraničními univerzitami i bývalou FAPS. 

V té době začaly stavební fakulty postupně transformovat obory Pozemních staveb na vlastní architektonické programy architektury. Přispěla k tomu, kromě návratu ke svobodnému výkonu profese architekta, vyžadujícího komplexně pojaté architektonické vzdělání, i potřeba uplatnění absolventů v zahraničí, jelikož obor pozemní stavby neměl na zahraničních školách srovnatelné programy. 

2011-2016/     Rozvoj FA po roce 1989, kdy se výrazně zvýšil počet studentů, byl limitován omezenými prostorovými podmínkami fakulty. Díky podpoře rektorů Jiřího Witzanyho a Václava Havlíčka se podařilo realizovat novou budovu ČVUT dle projektu architektky Aleny Šrámkové, využívanou FA, čímž se po roce 2011 zásadně zlepšily podmínky pro výuku i pospolitost fakulty a otevřely se nové možnosti jejího dalšího rozvoje. 

FA akreditovala nové studijní programy Design a Krajinářská architektura. Tím se naplnil záměr rozšíření spektra výuky na komplexní oblast tvorby vystavěného prostředí a krajiny, umožňující celistvé pojímání a propojení výuky i tvůrčích činností. Ke zvyšování úrovně studia i tvůrčích činností  v poslední době významně přispívají i doktorské programy a jejich studenti. Fakulta se úspěšně zapojila do mezinárodní výměny studentů, v čemž patří k nejaktivnějším v rámci ČVUT i mezi fakultami architektury. V posledních letech se fakultě daří zvýšit kredit i v oblasti vědy a výzkumu. FA se postupem doby stala prestižním pracovištěm pro studium i tvůrčí a publikační činnosti v oblasti architektury a urbanismu i designu a v zárodcích i krajinářské architektury. 

2016- ---/ Rekapitulace vývoje ČVUT nám připomíná, že již 27 let žijeme v demokratických společenských poměrech, bez ohrožení individuálních svobod i společně sdílených hodnot. Někdy se může zdát, že jsme ztratili schopnost vážit si této ojedinělé situace a chránit se před ztrátou historické paměti. Kvalita architektury a životního prostředí obecně souvisí i se zakotveností principů demokracie a občanské společnosti, podmiňující schopnost využít a zhodnotit potenciál naší epochy, nabité energií a rozsahem změn i vytrácením tradičních hodnot, struktur a vazeb. 

V oblasti architektonického vzdělávání bude potřeba integrovat nové technické a technologické metody a procesy projektování i stavební výroby a s navrhováním stále více provázaného provozu a údržby staveb. Přitom nebývá problém naučit to nové, je to atraktivní a dobře sdělitelné, studenti v tom jsou navíc šikovní. Přemíra šikovnosti však může uspokojovat a odvádět od stále obtížněji poznávané podstaty profese. Pro budoucí vývoj vzdělávání i profese architektů bude rozhodující, zda bude nadále čas a snaha učit to podstatné, co se skoro nemění a platí dlouhodobě. To křehké a těžko sdělitelné, na čem stojí architektura – základní principy architektonického navrhování. 

Budoucí vývoj stavebnictví a tím i architektury zásadním způsobem ovlivní dvě protichůdné a zřejmě neodvratné skutečnosti. Neatraktivnost zednického povolání a zvyšující se cena ruční práce, v protikladu k atraktivnosti a otevřenosti možností nové etapy zprůmyslnění stavebnictví i snižujícím se cenám průmyslově vyráběných prvků staveb. 

Pro další vývoj architektury bude také rozhodující, zda naši studenti překlenou hypertrofii individualismu moderní architektury, v současnosti posilované vlivem médií. Zda je vedle velkých ambicí budeme schopni učit i skromnosti a pokoře, obdivu k přírodě a lidem. 

Kvalita architektury a úroveň designu v zemích, které obdivujeme, nejsou založeny pouze na kreacích výjimečných osobností, ale zejména na širokém uplatnění architektury a designu včetně péče o městské prostředí a krajinu v každodenním životě a v základních kategoriích hmotného i duchovního světa, který nás obklopuje a architekti i designéři ho významnou měrou pomáhají formovat a tvořit. Stávají se zrcadlem své doby. Pro tyto země není typická jen široká platforma kvalitních architektů a stavebních inženýrů, ale v oblasti architektury a životního prostředí též vzdělaná a zainteresovaná široká platforma veřejnosti: od investorů přes zaměstnance státní správy až po běžné uživatele staveb a sídel, kteří svými preferencemi a zájmem či nezájmem nakonec spolurozhodují o kvalitě architektury a prostředí. 

Při vzrůstající složitosti a rozdrobenosti projektové přípravy staveb bude stále obtížnější udržet vzdělávání architektů v jeho komplexnosti a celistvosti. Bude nutné projevit schopnost nejen získat všechny potřebné informace, ale naučit se je třídit a hodnotit s účelem absorbovat a uplatňovat jen ty podstatné. Bude důležité, zda se nám podaří udržet odstup a nadhled umožňující celistvost postojů a lidský rozměr, nebo se v množství informací a požadavků i předpisů rozpustíme jako instantní architekti, designéři a pedagogové. 

Přemíra složitostí a omezení je dnes z velké části dána také námi nebo těmi nad námi. Ze studia historických pramenů o vzdělávání architektů na ČVUT lze vyvodit i nepřímo související prozaické informace o tehdejší době. Jednoduchá struktura Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství koncem 40. let svědčí o soustředění se na vlastní pedagogickou činnost. Tehdy zřejmě škola nebyla tak zahlcena různými formálními administrativními úkony, které dnes zaměstnávají pedagogy i početný administrativní aparát našich škol. Zvyšující se produktivita práce je zřejmě neustále doháněna a předháněna zvyšující se produkcí požadovaných úkonů. Týká se to jak vzdělávání architektů, tak výkonu jejich profese. 

Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v roce 1947/1948, kdy měla do té doby i dlouho poté až do konce milénia rekordní počet 955 studentů, řídili a spravovali kromě děkana pouze 1 proděkan a 1 vedoucí úředník, 3 členové úřednictva a 1 podúředník, uklízečka Růžena Tomanová a službu vrátného konající František Boudník, smluvní zřízenec. 

To stojí nejen za zamyšlení, ale i za rozhodnutí začít činit konkrétní kroky vědomé obrany a vzdoru. Formou aktivního odporu vůči těmto tendencím směrem nahoru a jejich nepřenášení směrem dolů, což je zvláště aktuální v době definování nových organizačních a evaluačních či akreditačních systémů a orgánů i vnitřních řádů našich univerzit. 

Rozhodně nechci srovnávat dnešní svobodné podmínky s předchozím totalitním režimem, ale je užitečné si uvědomovat, že na rozdíl od období okupace a normalizace se dnešní doba liší tím, že hranice kolaborace se systémem jsou téměř nepostřehnutelné. Nejsme totiž již okupováni, snad ani normalizováni, jenom se postupně přizpůsobujeme podmínkám soutěžení o zdroje, které jsou nastavovány na krátkodobé horizonty příštího roku či funkčního období. Nepromarněme a nerozpusťme nabytou svobodu opětovným návratem do předstíraného světa vykazování toho, co se předpokládá, že máme dělat. Soustřeďme se na podstatné. Na to co, opravdu máme a chceme dělat. Učit a tvořit. Klidně si to ze zvyku připomínejme třikrát za sebou. 

Podmínkou tvůrčí práce na špičkové úrovni je tvůrčí prostředí, které není ovlivněno jen mírou požadovaného nebo domnělého výkaznictví, ale zejména vzájemnou důvěrou, plodící sebedůvěru a hlavně společenskou soudržnost tvůrčí komunity. V tomto se nemůžeme vymlouvat na ty nad námi, jsme toho sami strůjci. Absence důvěry a podněcování nedůvěry dovede rozklížit sebelepší tým expertů i celou fakultu nebo univerzitu. 

Děkuji za pozornost.
Ladislav Lábus, děkan Fakulty architektury ČVUT v Praze
24. 11. 2016

 

Více novinek

06.10.2017
28.09.2017
11.09.2017
06.09.2017
31.08.2017
13.08.2017
13.08.2017
12.08.2017
28.07.2017
28.07.2017
04.07.2017
01.06.2017
25.05.2017
23.03.2017
17.02.2017
12.01.2017
21.12.2016
10.11.2016
04.10.2016
22.09.2016
15.09.2016
23.08.2016
21.06.2016
16.06.2016
18.05.2016
24.03.2016
17.03.2016
12.01.2016
27.11.2015
24.11.2015
11.11.2015
29.10.2015
13.10.2015
12.10.2015
15.07.2015
23.06.2015
12.05.2015
07.05.2015
29.04.2015
30.01.2015