Česká komora architektů představuje vybrané teze k chystanému novému památkovému zákonu. V současné době stále platí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Jelikož zákon pochází ještě z doby socialismu, proběhla od sametové revoluce celá řada pokusů napsat nový zákon. Bohužel neúspěšně.  Je zřejmé, že problematika ochrany památek je velmi složitá, a právě proto nyní vydáváme naše teze, abychom předem přispěli do společenské debaty nad podobou nového zákona dříve, než bude další návrh zveřejněn, a nekomentovali jsme pouze jeho výslednou podobu. Jako ti, kteří navrhují stavby a urbanistické plány, cítíme velkou odpovědnost za stavební kulturu naší země a vystavěného prostředí. Vědomi si hodnot kulturního dědictví našich předků, často světové úrovně, hledáme vyváženost starých a nových vrstev u nemovitých památek, které se nutně uzpůsobují nárokům současné společnosti na vyšší komfort, jak v oblasti technického vybavení, tak ve způsobu užívání staveb. S plným vědomím, že se jedná o náš pohled architektů, představujeme do společenské diskuze těchto pět témat a návrhů řešení:

1.       Hodnota památky

Má-li se státem něco chránit, je třeba nejprve velmi pečlivě popsat v čem spočívá hodnota věci. Přestože to není lehký filozofický úkol, musí se zákonem stanovit základní rámec, jehož prizmatem bude možné nahlížet na dílčí otázky a řešení jednotlivostí. Nás architekty zajímá především hodnota nemovitostí. Jinak se bude postupovat při opravě historického nábytku, obrazu, sochy, či jiného movitého díla, které lze citlivým přístupem dostat do autentické podoby svého vzniku. U staveb je situace naprosto rozdílná. Už samotné stanovení datace vzniku stavby nebývá lehkým úkolem, protože většina si prošla bohatým stavebním vývojem. Není málo příkladů románských staveb, přestavěných v gotice, někdy renesanci, ale jistě v baroku, následně často v klasicismu a 19. století. Jaký je pak autentický stav památky, když si každá doba přidala svojí kulturní vrstvu? Snad nejvýraznějším příkladem je katedrála Sv. Víta se svou renesanční věží postavenou přímo na tělo vrcholné gotiky.

Lze říci, že současná doba nesmí již žádné další vrstvy přidávat? Mnozí by toto sice jistě uvítali z obav o ztrátu hodnoty stavby, ale je třeba si uvědomit, že stavby jsou lidmi užívány, a proto se nutně adaptují na současné potřeby a komfort. Už jen elektroinstalace, vytápění, sociální zařízení a další prvky mění původní stavbu a mění ji od původního způsobu užívání v době vzniku. Naše země má tolik památek, které chátrají a na které nejsou peníze. Když zámkům chybí polnosti, kostelům farníci a hospodářství, klášterům mniši, nezbývá, než tuto tíhu krýt z daní a spravovat státem. Není však nemalou hodnotou památky také to, že se dále užívá původním účelem a nepromění se ve skanzen? Například klášter Nový Dvůr u Toužimi byl přestavěn a doplněn novou současnou stavební vrstvou o kostel a celou řadu dalších staveb a žije svým životem dál jako klášter. Zachoval si paměť a duch místa. Vyvaroval se osudu strnulého mauzolea. Je jasné, že dům nelze „totálně konzervovat“ jako je to možné u movité věci. Zároveň je jasné, že mezi novým a starým se musí hledat citlivá rovnováha, jinak se může narušit celistvost stavby. Mrzí nás, že poslední návrh památkového zákona otázku zásahů do nemovitých památek neřešil, dokonce se v návrhu architektura jako taková vůbec neřešila. A právě míra a citlivost přístupu při obnově památek je umění architektury, kterého se nový památkový zákon musí nutně dotknout.

Nový památkový zákon by dále neměl zapomínat na hodnoty urbanistické, které se propisují do parcelace území a objevují se ve větších souborech staveb, aniž se na určitém území nutně musí nacházet všechny původní stavby. Způsob uspořádání staveb na stavebních pozemcích mezi sebou a vůči veřejnému prostranství vytváří podstatnou kulturní hodnotu, o kterou bychom měli pečovat. Například úzká středověká parcelace může být charakterově zachována i za použití soudobých novostaveb, pokud drží principy umisťování a hmotové měřítko, anebo poničena slučováním pozemků a výraznou proměnou měřítka. V těchto případech laik cítí, že stavba do místa nezapadá a že je něco v nepořádku, odborník pak pozná, že stavba narušuje lokální principy zastavování pozemků a tím charakter místa. Podobné principy platí v úpravách kulturní krajiny, alejích, parcích, nábřežích a cestní síti.

 2.       Stupně památkové ochrany

Dnešní zákon rozlišuje národní kulturní památky, kulturní památky, památkové rezervace, památkové zóny a ochranná památková pásma. Neřeší však dostatečně různý předmět ochrany, různý režim posuzování a popřípadě i z toho vyplývající různé nároky na projektovou dokumentaci pro stavbu té které kategorie. Je však zjevné, že existují-li takovéto kategorie, je důvodem jejich existence právě diferenciace hodnot, která se nutně musí promítnout do procesu posuzování. Ke stavbě v památkové zóně není možné přistupovat jako k národní kulturní památce a naopak. Přesto se však v praxi podobné případy dějí, protože neexistuje dostatečně přesný právní rámec vymezující rozdíly a meze posuzování těchto různých součástí památkového fondu. Aby bylo možné více a lépe chránit opravdové hodnoty, jsme přesvědčeni, že by se měla uvolnit spodní hranice méně hodnotných památek. Síly je třeba soustředit, aby se netříštily.

3.       Rovnováha práv a povinností vlastníka

Památkový zákon výrazně zasahuje do vlastnických práv. Pokud se stát rozhodl chránit určité hodnoty, měl by společně s vlastníkem nést náklady a odpovědnost za toto rozhodnutí. Stávající právní úprava vychází z období socialismu, které obecně vlastníkům nemovitostí udělovalo samé povinnosti a téměř žádná práva. Takový stav je v současné společnosti dlouhodobě neudržitelný a bohužel vede do stavu, kdy někteří majitelé nechají stavby raději totálně zchátrat a spadnout, než aby je opravili. Proto je namístě hledat rovnováhu mezi právy a povinnostmi při ochraně památek a majitelům nemovitostí umožnit jejich stavby přiměřeně užívat a tím měnit. Namístě je lépe definovat kompenzační opatření, která jsou dnes pouze fakultativní. Jsme přesvědčeni, že stavebník by měl mít na částečné krytí zvýšených požadavků na obnovu památky nárok. Stát by si tak lépe mohl ujasnit, na co má prostředky a kde leží priority ochrany, stavebník by pak alespoň částečným krytím dostal pozitivní signál, že stát myslí ochranu hodnot jeho vlastní stavby vážně a byl by otevřenější vůči zásahům státu.

4.       Předvídatelnost rozhodnutí

Přestože není snadné stanovit všechna pravidla pro stavebníky předem, je zapotřebí, aby o to stát usiloval a zejména ve výkladové praxi sjednotil přístup k podobným případům. Je-li téměř shodný stavební zásah do památky jedním pracovištěm uznán za vhodný a jiným za nevhodný (v horším případě stejný případ rozdílně pro různé stavebníky), vnáší to do praxe chaos a nejistotu. Stavebník tím ztrácí důvěru v odbornost památkové péče a při projednávání postupuje metodou „pokus – omyl“. Vynášení dalších požadavků na obnovu památkově chráněné stavby během procesu posuzování, jak je dnes zvykem, proces povolování i realizaci stavby enormně prodlužuje a prodražuje. Ideální by bylo znát požadavky a pravidla dopředu a podle toho připravit návrh stavebních úprav. Znalost podmínek učiní proces transparentnější a jednodušší. S tím souvisí popis hodnot památky nejen v zákoně, ale například v rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku, kde musí být jasně stanoveny její hodnoty a zásady pro úpravy. Jako u každého pravidla je ovšem třeba hledat rozumnou míru podrobnosti a nepřehnat míru detailu, která může snadno udusit autenticitu nové vrstvy a tím její kulturní hodnotu pro budoucí generace.

 5.       Úroveň a rychlost rozhodnutí

Pro stavebníka je zásadní kvalifikované stanovisko, které dostane od úřadu včas. V novém zákoně se musí jasně stanovit lhůty na rozhodnutí podle stupňů památkové ochrany. Současná praxe, kdy je stavebník i s drobnou stavbou v ochranném pásmu památkové rezervace mnohdy odkázán na měsíce čekání a nejistoty, bohužel výrazně podkopává důvěru stavebníků ve smysl památkové péče. A to z dlouhodobého hlediska není žádoucí. Zkušenosti z neustále se prodlužujícího povolování staveb pak mohou vést ke stále častějším případům záměrného chátrání památek a tím ztrátě kulturního bohatství naší země.

 

 

5. 3. 2018

Pavel Hnilička, Karel Cieślar

 

Text vznikl za odborného přispění a konzultací Evy Faltusové, Davida Hloucha, Josefa Holečka, Lucie Kadrmanové Chytilové, Miroslava Kopeckého, Igora Krčmáře, Jiřího Plose, Daniely Rybkové, Marie Špačkové a Staška Žeravy.

 

Více novinek

13.11.2018
17.10.2018
20.09.2018
01.09.2018
09.08.2018
02.08.2018
31.07.2018
01.06.2018
31.05.2018
25.04.2018
17.04.2018
10.04.2018
06.04.2018
02.04.2018
29.03.2018
20.03.2018
19.03.2018
12.03.2018
01.03.2018
21.02.2018
15.02.2018
12.02.2018
09.02.2018
22.01.2018
18.01.2018
12.01.2018
11.01.2018
10.01.2018
22.12.2017
08.12.2017
01.12.2017
01.12.2017
13.11.2017
10.11.2017
24.10.2017
06.10.2017
28.09.2017
11.09.2017
06.09.2017
31.08.2017
13.08.2017
13.08.2017
12.08.2017
28.07.2017
28.07.2017
04.07.2017
01.06.2017
25.05.2017
23.03.2017
17.02.2017
12.01.2017
21.12.2016
07.12.2016
10.11.2016
04.10.2016
22.09.2016
15.09.2016
23.08.2016
21.06.2016
16.06.2016
18.05.2016
24.03.2016
17.03.2016
12.01.2016
27.11.2015
24.11.2015
11.11.2015
29.10.2015
13.10.2015
12.10.2015
15.07.2015
23.06.2015
12.05.2015
07.05.2015
29.04.2015
30.01.2015