Hodnota práce architekta: Mezi uměním, odpovědností a ekonomickým přežitím

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

„bilanční“ leden máme za sebou, pomalu končí i únor a už víme, že průměrná míra inflace v ČR v roce 2025 byla 2,5 %, přičemž za posledních pět let činila kumulativně necelých 35 %. To je ideální oslí můstek k proběhlému setkání OTTA na téma „Hodnota práce architektek a architektů“. Na jejím začátku si každý z nás musel položit otázky, které jsou sice fundamentální, ale v každodenním shonu je často odsouváme: Co je skutečnou hodnotou naší práce? Kdo ji vytváří, kdo ji užívá a jak ji v roce 2026 dokážeme obhájit? A jakou roli v ní hraje právě ona zmíněná inflace?

Cílem setkání, kterého se zúčastnilo přes 110 účastníků (většina byla připojena online), nebylo toto téma plně vyčerpat. Ostatně během dvou hodin to není ani možné. Zaměřili jsme se proto na dva klíčové aspekty: srozumitelnost naší práce pro veřejnost a otázku důstojné ekonomiky naší praxe v době „postkalkulačkové“, tedy po zrušení tradičních honorářových kalkulaček.

Velmi stručné shrnutí diskuse lze vyjádřit takto: Umíme skvěle prezentovat výsledky své práce — Česká cena za architekturu dosáhla vysoké prestiže a veřejnost díky ní oceňuje zdařile dokočená díla. Ale umíme stejně dobře prezentovat sebe jako architekty, jako lidi, kteří nesou morální a zákonnou odpovědnost? Data z průzkumu během večera ukazují na hluboký rozpor: většina z nás hlásí „plno“ nebo „přetížené kapacity“, ale zároveň cítíme nespokojenost s tím, jak je toto úsilí ekonomicky ohodnoceno.

Blok 1: Popularizace – Potřebujeme znát svůj trh i příběhy

Z prezentace v úvodním bloku jasně vyplynulo, že pro další věcnou debatu na téma popularizace architektury potřebujeme tvrdá data. Zatím totiž jen odhadujeme, kolik fyzických a právnických osob či veřejných zadavatelů si pro své stavební záměry skutečně najme architekta či architektku. Stejně tak netušíme, jak nás vnímá širší veřejnost a zda máme její skutečnou důvěru. Bez těchto podkladů jen obtížně zacílíme naši snahu o osvětu.

Hosté diskusního večera se v hlasování prostřednictvím platformy Slido jasně shodli (61 % respondentů), že primárním nositelem osvěty o hodnotě architektury a popularizace profese by měla být právě Česká komora architektů. Toto očekávání rezonuje i s dokumentem Politika architektury a stavební kultury, kde je Komora definována jako jeden z několika hlavních hráčů v péči o stavební kulturu.

Zajímavým a velmi konkrétním podnětem z diskuse byla kritika současného způsobu prezentace nás, architektů. Osobní medailonek na webu Komory v dnešní době nepovažujeme za dostatečně interaktivní. Zazněla silná poptávka po modernějších formátech, jako jsou podcasty či videoprezentace. Komora sice umí skvěle odprezentovat architekturu jako objekt skrze Českou cenu za architekturu, ale profese nyní potřebuje ukázat příběhy samotných tvůrců. Potřebujeme veřejnosti ukázat, že architekti jsou normální lidé — často velmi příjemní — kteří svou prací řeší konkrétní lidské potřeby, nikoliv jen estetické ambice. Důležitou otázkou, kterou je v tomto ohledu však potřeba vyřešit, je nutnost zachování nestrannosti Komory.

Blok 2: Zrcadlo nastavené profesi

Závěry z interaktivního hlasování nám nastavily zrcadlo, které sice nemusí být příjemné, ale je o to důležitější. Z dat lze vyčíst celkem jasnou zprávu: „Pracujeme na hraně kapacit v malých týmech, a víme, že vyděláváme málo, ale přesně nevíme, kolik nás to ve skutečnosti stojí.“

Pojďme se podívat na fakta z průzkumu:

Struktura trhu: 84 % respondentů pracují jako sólo architekti nebo týmy do 5 lidí. Jsme oborem drobných praxí s velmi omezenou administrativní kapacitou, kde je architekt zároveň vizionářem i vlastním účetním.
Vytížení versus vyhoření: 85 % účastníků uvedlo, že jsou jejich kapacity plné nebo přetížené nad 100 %. Tento stav není dlouhodobě udržitelný — zvyšuje riziko chyb a vede k profesnímu vyhoření.
Ekonomická slepota: Možná nejvíce alarmující je, že 34–37 % účastníků nezná svou přesnou hodinovou režii ani mzdové náklady. Více než třetina z nás řídí svůj byznys spíše „podle intuice“ než podle dat.
Cenová frustrace: 84 % z nás považuje částku 650 Kč/h (mzda + režie) za naprosto nedostatečnou pro krytí standardů a rozvoje ateliéru.

Není to náhodou tak, že nestíháme přemýšlet nad svým honorářem právě proto, že „máme moc práce“? A jsou hlavním problémem skutečně nedostupné kalkulačky, nebo naše schopnost „navnímat“ reálnou pracnost zakázky a tu vyjádřit adekvátní cenou? Tedy cenou, která ochrání projekt, klienta i nás samotné a vytvoří udržitelný základ pro budoucí praxi.

Právní realita: Konec schovávání se za tabulky

Sdělení ÚOHS z února 2025 bylo jasné: stávající nástroje a doporučení byly identifikovány jako zakázaná rozhodnutí sdružení soutěžitelů. Právní rizika a pokuty spojené s jakoukoli snahou o unifikaci cen jsou likvidační. Není to však náhodou příležitost? Neříká tím ÚOHS nepřímo, že už nelze jen spoléhat na „názor většiny“ týkající se honorářových cen, které v praxi stejně často nefungovaly?

Dnes víc než kdy jindy platí individuální odpovědnost. Podle § 162 nového stavebního zákona a § 5 občanského zákoníku nese projektant plnou odpovědnost za správnost, celistvost a odbornou úroveň projektu. K naplnění této zákonné povinnosti péče řádného odborníka musí mít architekt či ateliér zdravý ekonomický fundament. Kvalitu a bezpečnost nelze delegovat na statickou tabulku vydanou Komorou. Hodnota naší práce není vidět jen ve výkresech, ale především v chybách, které se díky naší odbornosti nestanou.

Paradox přetížených kapacit: Proč se bojíme zvednout cenu?

Výsledky OTTA odhalily nebezpečný paradox. Pokud má 52 % respondentů kapacity naplněny nad 100 % a trh nás zahrnuje poptávkou, v každé jiné ekonomické oblasti by cena musela růst. Skutečnost, že u nás neroste, ukazuje na selhání vnímání vlastní hodnoty. „Nevím“ je v tomto kontextu fatální. Ti, kteří neznají své skutečné náklady, nevědomky podsekávají ceny ostatním. Nejde o konkurenční boj, ale o kolektivní devalvaci profese způsobenou nedostatkem informací. Benchmarking pro nás tedy nesmí být jen další administrativní přítěží, ale doslova budíčkem k přežití.

Co dál? Mandát pro benchmarking a BAP 2026

Přestože hodnocení akce bylo střízlivé (součet známek 1 a 2 činil 46 %, přičemž 40 % účastníků dalo „trojku“), ochota s tím něco udělat tu je. Plných 89 % z účastníků vyjádřilo ochotu vyplnit benchmarkingový dotazník. To je pro Komoru jasný mandát a my nyní potřebujeme Vaši součinnost.

Dotazník „Architektonická praxe 2025 v číslech“ (BAP 2026) není kontrolním nástrojem. Je to nástroj pro benchmarking vnitřní efektivity, který Vám umožní srovnat své režie, mzdové náklady a vytížení s tržním standardem ve Vaší kategorii. Poskytne Vám data, abyste příště před klientem mohli říct: „Moje cena není výstřel od boku, ale jedná se o doložitelnou nákladovou realitu profese, jež je nezbytná pro dodržení standardů bezpečnosti a kvality.“

Vážené kolegyně a kolegové, architektura je služba a společné rozhodování v nejistotě. Abychom tuto nejistotu minimalizovali, musíme začít mluvit otevřeně o penězích, nákladech a datech. Ne proto, abychom si svou cenu obhajovali, ale abychom jí lépe rozuměli my sami.

Děkujeme všem za účast na OTTA a věříme, že je to motivace pro ostatní k zapojení do sběru dat za rok 2025. A abychom nezapomněli na tu inflaci – přenesli jste ji na sebe, svou práci, nebo na klienta?

Karolína Kripnerová a Lukáš Janáč
členové orgánů ČKA a moderátoři setkání OTTA: Hodnota práce