Stanovisko ČKA k dalšímu osudu tzv. Pragerových kostek
ČKA se vyjádřila k situaci ohledně rekonstrukce budov „Sdružení projektových ateilérů“, tzv. Pragerových kostek. Své stanovisko podepsané předsedou Janem Kaslem zaslala všem členkám a členům Rady a Zastupitelstva hl. m. Prahy, přičemž část tohoto vyjádření zazněla i na veřejném jednání zastupitelstva, které se uskutečnilo 23. ledna.
Česka komora architektů (ČKA) řadu let s obavami sleduje horšící se stavebně technický stav objektů „Sdružení projektových ateliérů“ v Emauzích (tzv. Pragerových kostek) – architektonického díla, které není jen tuctovým stavebním produktem své doby, ale zatím nedoceněnou ikonou mozaiky nemovitého kulturního dědictví Prahy. A dnes důstojným sídlem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), návštěvnického Centra architektury a městského plánování (CAMP) a také galerie umístěné přesně tam, kde se měl podle Pragerovy vize nacházet výstavní sál. Svou současnou funkcí tak navazuje na původně zamýšlené využití: koncentrovat zde architekty (projektové ateliéry) pracující ve prospěch Prahy a jejích obyvatel, které se vinou normalizace (realizace 1967–74) po dokončení nemohlo naplnit. ČKA proto kvitovala, když Rada hl. m. Prahy v dubnu 2022 odsouhlasila záměr budovy zrekonstruovat.
Nyní se se znepokojením dovídáme, že prostředky na realizaci připraveného projektu rekonstrukce nebyly schváleny do rozpočtu hl. m. Prahy na rok 2025. A toto rozhodnutí nebylo přehodnoceno ani na základě pozměňovacího návrhu. Jako profesní organizace, která nese spoluzodpovědnost za vytváření vystavěného prostředí a za naplňování aktualizované Politiky architektury a stavební kultury ČR schválené vládou ČR, apelujeme na autority hl. m. Prahy, aby své rozhodnutí znovu zvážily. Považujeme za důležité dát k dispozici následující fakta a souvislosti.
V době politického uvolnění konce 60. vznikly v této části Prahy 2 ikonické stavby: novátorská dostavba vybombardovaného Emauzského kláštera od Františka Marii Černého (1968) a právě budovy „Sdružení projektových ateliérů“ (1967–74) Karla Pragera. Nelze si přitom nevšimnout, že ty dvě stavby jsou jaksi propojeny. Ne tématem, ne autorem, ne investorem, ne výrazem, ale kontextem – vírou, že architekt má vždy mluvit slovy své doby, resp. toho nejlepšího, co daná doba umožňuje (ideově, politicky, ekonomicky, technologicky), a projevit svůj tvůrčí potenciál, imaginaci, odvahu, vyjednávací schopnosti. Architekt musí být o krok napřed před vkusem společnosti nebo řekněme před setrvačným vnímáním „krásy“.
A jestli má Pragerova stavba skutečně mimořádnou architektonickou hodnotu? Jestli si skutečně zaslouží označení brutalistní klenot v centru Prahy? Od doby vzniku Pragerovy stavby uběhla dostatečně dlouhá doba, aby odborná architektonická kritika vyselektovala, které stavby vzniklé v poválečném období kvalitu mají a které ne. A Pragerova stavba jednoznačně obstála. Stejně jako nikdo nezpochybňuje fakt, že syrově působící brutalismus je zcela legitimní architektonický umělecký styl.
Je důležité si uvědomit, že ve druhé polovině 20. století vznikaly mj. také stavby, které nebyly ztělesněním ideologie, ale právě naopak – byly odvážným „undergroundem“, vzdorem proti společenskému marasmu a hledáním pojítek se západní architekturou. A právě takovou stavbou budovy „Sdružení projektových ateliérů“ jsou.
Ale vizuální stránka a dokumentační hodnota stavby samy o sobě nestačí jako argument pro její zachování. Jakákoliv stavba musí časem obhajovat své právo na existenci. Musí mít nebo si najít účelné využití, musí umožnit inovace na soudobý standard – z hlediska provozu, stavební fyziky, použitých materiálů, výrobků, nákladů na provoz, údržbu atd. Brutalistní stavby to mají o to těžší proto, že tento syrový umělecký styl se u nás nešťastnou shodou okolností časově sešel s obdobím socialismu, k němuž se jistě vrátit nechceme. Bylo by nesmyslné bourat kvalitní brutalistní stavby, které se provinily pouze tím, že pamětníkům dobu socialismu asociují, aniž by s ním měly cokoliv společného. O to unikátnější a hodnotnější je, že právě zde v symbióze sídlí IPR a moderní centrum CAMP, které vyrostlo v instituci evropského významu. Díky bohatému programu výstav, besed a nejrůznějších typů veřejných akcí slouží jako místo, kde odborná i široká veřejnost sdílí své znalosti, nápady a inspiraci týkající se architektury, urbanismu, městského plánování ad.
Dále čtěte zde.