VIKTOR RUDIŠ ZÍSKAL CENU MINISTERSTVA KULTURY ZA PŘÍNOS V OBLASTI ARCHITEKTURY

Brněnský architekt Viktor Rudiš získal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury. Ocenění se mu dostalo za morální postoje a celoživotní dílo, kterým inspiroval další generace architektů a propojil brněnskou architektonickou scénu se scénou pražskou a libereckou. Viktora Rudiše nominovala Česká komora architektů. Svými morálními postoji, pedagogickou činností i hodnotným dílem se bezpochyby zapsal mezi nejvýznamnější osobnosti české architektury druhé poloviny dvacátého století. Vytvářel výrazný obraz architektury, do něhož se promítala spolupráce s vynikajícími výtvarnými umělci. V 80. letech zásadním způsobem ovlivnil a formoval celou generaci brněnských architektů. V roce 2010 obdržel Viktor Rudiš  Poctu České komory architektů, v roce 2012 pak Stříbrnou pamětní medaili Senátu.

Architekt Viktor Rudiš (* 9. 6. 1927) absolvoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství při Vysokém učení technickém v Brně v roce 1952 u profesora Bedřicha Rozehnala. Pak pracoval pět let ve Výzkumném ústavu výstavby a třicet let v brněnském Stavoprojektu. Na konci šedesátých let prošel odbornou stáží u architekta Candilise v Paříži. Od roku 1989 do roku 2003 spolupracoval se svým synem Martinem ve společném ateliéru Rudiš-Rudiš. Působil také jako pedagog na FA VUT v Brně.

Viktor Rudiš je autorem desítek studií a projektů. Po celou tvůrčí praxi, tedy i v dobách komunismu, se mu dařilo pokračovat v tradici československé meziválečné moderny svým usilováním o neokázalou formální čistotu, funkční bezvadnost a opravdový sociální přínos staveb. Jeho celoživotní dílo je prakticky prosté jakýchkoliv kvalitativních výkyvů. Do dějin české poválečné architektury a urbanismu se zařadil především díky projektu brněnského sídliště Lesná z let 1961–1968 (ve spolupráci s Františkem Zounkem, Miroslavem Dufkem a dalšími). Jedná se o výjimečný obytný celek zahradního města s centrem vyhrazeným pouze pro pěší. Druhá stavba, která proslavila nejen autora samotného, nýbrž československou architekturu vůbec, byl jedinečný a dosud nepřekonaný pavilon ČSSR pro EXPO 70 v japonské Ósace (spolupráce Aleš Jenček, Vladimír Palla a další). Otevřený pavilon plný světla, umění a poezie se stal revolučním počinem v typologii výstavních staveb, a byl proto oceněn Zlatou medailí Svazu japonských architektů. Z pozdějších realizací je nutno připomenout rekonstrukci a dostavbu pavilonu G na brněnském výstavišti (1995–1996), která získala Grand Prix architektů 1996, dále bytové domy A1 a A4 v Litomyšli nebo rekonstrukci Uměleckoprůmyslového muzea v Brně v letech 1998–2001 (spolupráce Zdeňka Vydrová a Ivan Koleček), za něž tým získal ocenění Grand Prix architektů 2001.

Jako jeden z mála architektů nikdy nerezignoval na architekturu a za své vedoucí postavení nikdy nezaplatil loajalitou nebo příslušností k jakékoliv politické straně. Naopak svého postavení využil ke zformování svobodomyslného pracoviště, na jehož půdě se setkávala řada budoucích architektů, vesměs příslušníků pozdějšího spolku Obecní dům Brno, které Viktor Rudiš významným způsobem ovlivnil. Pověstný je také zájem Viktora Rudiše o výtvarné umění a jeho syntézu s architekturou. Byl osobním přítelem a znalcem díla výrazných českých sochařů a malířů Zdeňka Palcra, Stanislava Podhrázského, Jánuše Kubíčka, Čestmíra Kafky a Miloše Chlupáče. Cestu k poznání jejich díla otevíral i svým mladším kolegům z architektonického ateliéru.