Přeskočit na obsah

Projektová dokumentace u Nejvyššího soudu (březen 2006)

Předmětem rozhodování Nejvyššího soudu byla několikrát i projektová dokumentace. Tak tomu bylo také u žaloby, kterou se zhotovitelka dokumentace nástavby na obecní budově domáhala peněz. Žalobkyně vypracovala pro odpůrce projekty pro stavební řízení i pro realizaci stavby. Včas mu předala projekt pro stavební řízení a on jí zaplatil zálohu 200 000 Kč. V následujících týdnech pak postupně předávala dokumentaci pro realizaci stavby. Asi po dvou měsících jí ale odpůrce oznámil, že nastaly problémy s penězi.

Projekt žalobkyně, v té době prý už dokončený, odmítl v roce 1994 odpůrce převzít. V roce 1996 žalobkyně podala u budějovického okresního soudu žalobu o zaplacení dalších 220 000 Kč. Protože účastníci žádnou smlouvu o dílo nesepsali, došlo mezi nimi ke sporu už o to, zda ji vůbec – ústně – platně uzavřeli. Podle žalobkyně ano, ale podle ní na tom až tolik nezáleželo: i kdyby snad platná smlouva o dílo vůbec neexistovala, měl by odpůrce žalobkyni platit to, oč se bezdůvodně obohatil. (Výši bezdůvodného obohacení určila žalobkyně podle znaleckého ocenění dokumentace). Účastníci se neshodli ani v tom, zda odpůrce žalobkyni dokumentaci pro realizaci stavby vrátil: on tvrdil, že ano, ona to zpochybňovala. Budějovický okresní soud v roce 2000 žalobu zamítl – a uložil neúspěšné žalobkyni, aby odpůrci na nákladech řízení zaplatila více než sto tisíc korun.

Žalobkyně se odvolala, ale odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích oběma hlavním závěrům místního okresního soudu přisvědčil:

1. Žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci platné smlouvy o dílo. Ta sice nemusí být písemná, ale i ústně je třeba sjednat všechny její náležitosti – a zde chybělo hlavně ujednání o ceně. Žalobkyně sice zhotovila větší část projektové dokumentace pro realizaci stavby, ale z důkazů nevyplývá, že by se účastníci dohodli na předmětu a ceně díla (nebo na tom, že se smlouva sjedná bez určení ceny).

2. Žalobkyni se nepodařilo prokázat ani odpůrcovo bezdůvodné obohacení. Peněžitou náhradu by mohla požadovat žalobkyně jen tehdy, kdyby vrácení projektové dokumentace nebylo možné. Ustanovení § 458, odst. 1 obč. zák. totiž říká: „Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo na výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Jinými slovy: pokud se to, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, dá vydat, může soud uložit leda ono vydání. Peněžité náhrady se lze domáhat jen tehdy, když toto vydání není dobře možné. Pro projektanta, který neměl platnou smlouvu o dílo, to není dobrá zpráva: zpracovaný projekt ve většině případů docela dobře vrátit lze.
Krajský soud ulevil žalobkyni jen ohledně nákladů řízení. Shledal totiž ve věci důvody hodné zvláštního zřetele, proč úspěšnému odpůrci nepřiznat náhradu nákladů (obecně vzato má neúspěšná strana vždy zaplatit té úspěšné její náklady řízení). Žalobkyně potom podala včasné dovolání k Nejvyššímu soudu.

Cenu nemusíme sjednat, sjednáme-li, že ji sjednat nechceme

Ohledně smlouvy o dílo žalobkyně tvrdila, že už u okresního soudu se prokázalo následující:
1. Žalobkyně na projektové dokumentaci pro realizaci stavby pracovala, odpůrce o tom věděl a dokumentaci převzal.

2. Odpůrce a jeho spolupracovnice – architektka – se zúčastňovali porad nad rozpracovanou dokumentací, stejně jako starosta obce, která měla být investorem, a odpůrce věděl o připravovaném výběrovém řízení na zhotovitele.

3. Odpůrce před svědky prohlásil, že u žalobkyně objednává vypracování dokumentace, a později došlo i k dohodě o ceně za dílo, která byla „mezi účastníky tvořena na základě ... kalkulace“.

4. Odpůrce uhradil zálohovou fakturu atd.
Podle Nejvyššího soudu nebylo sporu o tom, že případný vztah ze smlouvy o dílo by byl obchodním závazkovým vztahem (žalobkyně i odpůrce totiž byli podnikateli). Při posouzení věci tedy použil ustanovení § 536 obch. zák., podle kterého se smlouvou o dílo zhotovitel zavazuje k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (odstavec 1). Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části (odstavec 2). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta, nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odstavec 3). Podle ustanovení § 546, odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě anebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá ani určitelná a smlouva je přesto platná (podle citovaného odstavce 3), musí objednatel zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Nejvyšší soud tedy dovodil, že „smlouva o dílo ... platně nevznikla (nebyla uzavřena), neboť bez dohody o předmětu díla a bez dohody o ceně díla nebo stanovení způsobu jejího určení (při současné absenci projevu vůle uzavřít smlouvu o dílo i bez určení ceny díla) závěr o existenci smlouvy o dílo vskutku učinit nelze. Argumentace ustanovením § 546 odst. 1 obch. zák. je nepřípadná, neboť úvahy o obvyklé ceně podle tohoto ustanovení lze vést jen po předchozím závěru, že smlouva o dílo co do ceny díla obsahuje alespoň ustanovením § 536 odst. 3 obch. zák. předjímaný projev vůle uzavřít smlouvu i bez určení ceny díla“.

Projektová dokumentace je movitá věc

Pro případ, že smlouva o dílo nebyla platně sjednána, uvedla žalobkyně i ve svém dovolání, že by jí měl odpůrce vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, „a to nejen ve formě naturálního vydání projektu pro realizaci, nýbrž i ve formě peněžité náhrady obvyklé ceny díla“. „I kdyby odpůrce projektovou dokumentaci ... žalobkyni vrátil, měl možnost si ji zkopírovat (což odpůrce není schopen vyvrátit) a dílo žalobkyně si tak přivlastnit. Z titulu bezdůvodného obohacení je podle žalobkyně nutné se věcí zabývat i v případě, že k okopírování nedošlo. Žalobkyně totiž vytvořila dílo, předmět díla (plnění) odpůrce dobrovolně převzal a následně toto dílo údajně předal zpět žalobkyni. Žalobkyně v souvislosti s jeho vyhotovením musela vyplácet mzdy, hradit subdodavatelské faktury, jakož i další náklady související s vytvořením projektu. O tyto náklady se tedy odpůrce obohatil i při vrácení projektu.“ Zní to logicky? Nejvyšší soud se s těmito vývody neztotožnil, a to bez ohledu na to, zda odpůrce žalobkyni dokumentaci vrátil (z čehož vyšly nižší soudy) nebo ne. Projektová dokumentace je totiž movitou věcí a žalobkyně nikdy netvrdila ani neprokazovala, že by její vrácení nebylo dobře možné.
Nejvyšší soud k tomu uvedl: „Hodnota bezdůvodného obohacení získaného převzetím projektové dokumentace bez právního důvodu pak není dána – jak se mylně domnívá žalobkyně – hodnotou prostředků (mzdových či jiných) vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou takto vytvořeného projektu (hodnotou díla). Na závěr, že odpůrce se bezdůvodně obohatil, nelze usuzovat ani na základě tvrzení, že k tomu, měl možnost... (zkopírování). Bezdůvodným obohacením v případech, kdy někdo na základě plnění bez právního důvodu získá projektovou dokumentaci obsahující určité technické řešení, může být vedle vlastní hodnoty takto získaného projektu také hodnota získaná využitím myšlenek v něm obsažených; na těchto tvrzeních však žaloba co do nároku na vydání bezdůvodného obohacení nespočívala (podstata sporu tkví naopak v tom, že projekt pro realizaci nikým využit nebyl).“ I podle Nejvyššího soudu tedy odpůrcovo obohacení v daném případě nespočívalo v žádných výkonech. A žalobkyně se mohla domáhat peněz pouze tehdy, kdyby zpracovanou projektovou dokumentaci (nebo myšlenky v ní obsažené) někdo využil.


Dan Holubkov
Psáno pro časopis Projekt, kráceno redakcí